V 18. století došlo k americké a francouzské revoluci, které byly výsledkem krize mentality iniciované moderní filozofií a vědeckou revolucí, jež vedly k nárůstu sekularizace, větší toleranci a gentrifikaci různých vrstev společnosti. Výsledný nový postoj spočíval v uctívání morálních a intelektuálních schopností lidské bytosti, která je schopna povznesení se nad tradice a předsudky Ústřední myšlenkou osvícenství bude, že historický pokrok je možný, pokud se lidstvo bude držet zásad rozumu. Pokud totiž bylo možné objevit zákony, kterými se řídí fyzikální svět, bylo možné objevit i zákony, kterými se řídí fyzikální svět. zákony sociálního světa Jsme odhodláni vytvořit prosperující a spravedlivější svět.
Pro rozvoj sociologie jsou klíčovými mysliteli spojenými s osvícenstvím filosofové Charles-Louis de Secondat, baron de Montesquieu (1689- 1755) a Jean Jacques Rousseau (1712-1778). Prvnímu z nich totiž někteří připisují vznik sociologické metody. Podle tohoto názoru se Montesquieuův sociologický přístup poprvé objeví v jeho Úvahy o příčinách římské velikosti a úpadku kde uvádí, že ačkoli se historie může zdát chaotická a je dílem náhody, je to tak. výsledek zákonů, které je možné odhalit. Toto přesvědčení by kontrastovalo s představou božství jako poslední příčiny společnosti a znamenalo by také rozchod s hobbesovským sociálním myšlením, které tvrdilo, že historický pohyb je důsledkem vůle lidí, a tudíž zcela nepředvídatelný. Další z atributů, které lze osvícenskému filozofovi připsat a z nichž se dnes sociální vědy napájejí,je z vynález ideálních typů (Montesquieu se tedy domníval, že lidská mysl dokáže uspořádat mnohost společenských zvyků, rysů a jevů do omezené řady typů či forem společenské organizace, a že pokud bude vytvořena adekvátní a vyčerpávající typologie, budou jí odpovídat konkrétní případy, čímž se lidský vesmír stane stejně srozumitelným jako lidský vesmír sám.(Giner, 1987: 324) Nicméně, jak Weber později vysvětlí, typologie musí brát v úvahu skutečnost, že sociální instituce jsou proměnlivé a získávají řadu nuancí, které přesahují ideální typ; v opačném případě může dojít v sociologický redukcionismus která spočívá v deformaci světa jeho zjednodušením, aby se dal lépe studovat.
V důsledku toho se u Montesquieua objeví myšlenka, že není možné ani žádoucí rozvíjet politickou teorii bez předchozí sociální teorie. Francouzský filozof relativizuje význam přirozeného práva při tvorbě zákonů a tvrdí, že ty jsou spíše důsledkem mnohostranných vzájemných vztahů fyzikálních a společenských jevů. Ačkoli věří v rozum společný pro všechnyZákladní myšlenkou je, že lidská přirozenost není statická a že její variace souvisí se sociálním prostředím, v němž je zakotvena (sociologové to nazývají kultura a sociální struktura).že analyzovat každý politický režim jako odpovídající dané společnosti. Montesquieu byl tedy skeptický k možnosti vytvoření spravedlivého právního světa a na jedné straně kritizoval teologický charakter právního řádu, na druhé straně však kritizoval iusnaturalismus Na druhé straně slepý determinismus některých osvícenských škol. Bude proto obhajovat doktrínu založenou na rozdělení pravomocí v níž by bylo místo pro vše od aristokratické republiky až po lidovou demokracii, přičemž zdrojem jeho obav byl způsob, jakým by taková vláda měla být organizována, aby zaručovala svobodu. Tato svoboda, aby mohla být považována za svobodu, vyžadovala existenci společenského rozdělení. To znamená, Montesquieu chápal sociální rozdíly nejen jako nevyhnutelné, ale také jako nezbytné. Naprostá absence napětí znamená absenci svobody, protože není možný dialog ani diskuse.
Montesquieu si tak představuje moc rozprostřenou po celé společenské struktuře, proto je jeho kritika morálky založena na ctnost lidí jako záruka, že se nezhorší společenské uspořádání. a vede k strádání a nadvládě jednoho nad druhým. Ve své Perské dopisy Svoboda je břemeno a jedinec se o ni musí starat, aniž by podléhal sobectví a hédonismu.
Viz_také: Jaký je muž ve znamení Vodnáře, když se zamiluje?Jestliže Montesquieu příliš nevěří v lidskou dokonalost a dominantní představa pokroku té doby nemá v jeho díle místo kategoricky popírá racionalistický optimismus, pokud jde o dějiny civilizace. Rousseau půjde ještě o krok dál a v knize Projev o vědě Rousseau rozlišuje dva druhy pokroku: technický a materiální pokrok na jedné straně a morální a kulturní pokrok na straně druhé, který se podle jeho názoru zřetelně vymyká tomu prvnímu (tato otázka se dodnes objevuje např. v debatách o životním prostředí). Rousseau tak kritizuje chladný a racionalistický duch encyklopedistů. Ženevský se hlásil ke spekulativní síle lidské bytosti, ale činil tak se zvláštním důrazem na voluntaristickou složku lidského jednání, nikoliv na racionalistická a abstraktní schémata. Rousseauův voluntarismus se opírá o myšlenku, že lidská bytost může být potenciálně racionální, ale jehoPrávě společenské normy určují nejen duševní a technický pokrok, ale i samotnou morálku. Přirozenost člověka závisí na společnosti, a nikoli naopak, protože člověk je ve stavu přirozenosti, je primárně amorální, ani dobrý, ani zlý sám o sobě. (Giner, 1987: 341) Proto filosof kladl důraz na vzdělání a tvrdil, že tehdejší vzdělání člověka jen kazí.
Myšlenka, že společnost radikálně proměňuje člověka, bude přítomna v celé literatuře socialistů a syndikalistů různých epoch, ale je zajímavé, že Rousseau by se do abolicionistické tradice nezařadil. První fáze, v nichž se společnost vyvíjela, pro něj znamenaly proces, z něhož není návratu, a objevení se nerovnost, která vznikla v důsledku soukromého vlastnictví a akumulace bohatství, je nezvratná. Proto jediné, co lze za daných okolností udělat, je pokusit se zlepšit situaci vytvořením lepší politické organizace. Tím, že Rousseau přisuzoval zkaženost lidstva společnosti, otevíral cestu ke kritice ekonomického liberalismu. Stavěl se proti názoru, že hlavní hybnou silou ekonomického liberalismu je sobectví.Rousseau sice uznává existenci takového sobeckého pudu, ale větší význam přikládá lásce k sobě samému, vedle níž staví pocit soucitu s druhými, čímž se schopnost sobectví a sobectví stává jediným prostředkem k maximalizaci zisku. empatie a soucit je jádrem její filozofie.
Rousseauovská kritika chladu osvícenského ducha je přítomna i v konzervativní protiosvícenské kritice, vyznačující se zřetelnou antimodernistické nálady, které představovaly zvrat v liberalismu. Nejextrémnější podobu představovala francouzská katolická kontrarevoluční filozofie reprezentovaná Louisem de Bonaldem (1754-1840) a Josephem de Maistre (1753-1821), kteří hlásali návrat k míru a harmonii, jež údajně panovaly ve středověku, přičemž vinu za převládající společenský nepořádek přičítali revolučním změnám a pozitivní hodnotu přisuzovali aspektům, kteréOsvícenství považováno za iracionální, a tak, tradice, představivost, emoce nebo náboženství by byly nezbytnými aspekty společenského života. Tato premisa se stala jedním z ústředních témat raných sociologických teoretiků a stala se základem pro rozvoj klasické sociologické teorie. Společnost začala být považována za něco víc než jen za souhrn jednotlivců, kteří se řídí podlespolečnost vytvářela jednotlivce pomocí "zákona" a jehož složky odpovídaly kritériu užitečnosti. proces socializace Proto byl nejdůležitější jednotkou analýzy spíše než jednotlivci a skládal se z funkcí, pozic, vztahů, struktur a institucí, které nemohly být změněny, aniž by došlo k destabilizaci celého systému jako celku. Rozpoznáme zde budovatelské prvky tzv. strukturálního funkcionalismu, jehož pojetí společenské změny je velmi výrazné.konzervativní.
Vědeckost zděděná z doby osvícenství, stejně jako potřeba vysvětlit nové problémy vyplývající z moderního světa, upřednostňovala studium lidských skupin, což vyvolalo otázku, zda je či není možné objektivní studium lidského druhu. A tak, i když je možné se vrátit zpět k Aristotelovi a najít stopy sociologického myšlení, je možné akceptovatže U zrodu této disciplíny stála řada autorů, kteří navrhli systematické a empirické studium sociální reality. Gesta sociologické vědy se neobešla bez problémů, takže bývá označována nejen za nevědeckou, ale i za protivědeckou. Důvodem je míra jistoty, s níž je možné tak složitý předmět zkoumání analyzovat. O tom však není pochyb,díky práci všech sociologů, kteří věnovali své úsilí zdůraznění sociálního rozměru našeho lidského bytí, můžeme s jistotou říci, že dnes máme větší znalosti jak o sobě samých, tak o prostředí, v němž jsme přirozeně ponořeni, což možná jednoho dne umožní vytvořit společenskou organizaci.spravedlivější ideál.
Pokud chcete znát další články podobné Úvod do sociologie ii: Osvícenství můžete navštívit kategorii Další .
