Proč regulovat ekonomiku?

Od dob politických revolucí v 17. a 18. století je základním předpokladem, na němž stojí jazyk práv, obecně řečeno negativní svoboda, tj. absence vnějšího donucení a nezasahování státu do individuální sféry člověka, neboť cílem bylo omezit potenciální zneužívání státní moci.Jak známo, ideologickým systémem, který ji podporuje, byl a je liberalismus, který hájí existenci minimálního státu a který se zásadně omezuje na zajištění veřejného pořádku a ponechává společnosti a trhu volnost.

Od 20. století, kdy došlo k nezadržitelné industrializaci, vzniku nových rizik, rozpoutání socialistických revolucí, velké krizi v roce 1929 a vzniku sociálního státu, však byl minimální stát zpochybněn, neboť začal hrát aktivní a určující roli v ekonomice. Mezitím na přelomu 70. a 80. let 20. stoletíVe Spojených státech, Evropské unii a některých latinskoamerických zemích, jako je Chile a Argentina, proběhl významný proces deregulace, který pokračuje dodnes a jehož cílem bylo mimo jiné odstranit omezení hospodářských činností, uvolnit trhy a otevřít je nadnárodním tokům a snížit daně a veřejné výdaje.

Cílem tohoto článku je podívat se na to, zda regulační zákony a politiky přispívají ke zlepšení ekonomiky, zajištění individuálních a sociálních práv a přerozdělování bohatství. V tomto ohledu budu vycházet z analýz Casse Sunsteina, amerického právního teoretika, který za svou dlouhou kariéru napsal řadu knih a článků, v nichž se zasazuje o razantnízásahy do ekonomiky a obhajoval možnost efektivního regulačního státu, který by byl schopen prosazovat práva občanů.

Jednou z tradičních myšlenek, které se prosazují při regulaci ekonomiky, je myšlenka selhání trhu: protože samotné tržní působení vyvolává v různých oblastech a v různých formách chování negativní a nežádoucí účinky, je nutné, aby stát zasáhl a vyřešil je. Regulace tak sleduje mimo jiné cíl nevytváření monopolů - i když se topravidlo s jeho výjimkami, jako jsou přirozené monopoly, zneužití dominantního postavení[1], odstranění zneužívajících praktik a řádné fungování hospodářské soutěže mezi hospodářskými subjekty.

Na druhé straně regulace částečně pokrývá nedostatek informací ve společnosti: lidé neznají důsledky některých potravin a léků, pracovníci nemají vždy dostatečné informace o rizicích spojených s pracovními činnostmi, které vykonávají, uživatelé si nejsou plně vědomi nebezpečí spojených s používáním elektřiny a rizik spojených s jejich prací.Právě regulace vyplňuje informační mezeru, která se týká uživatelů a spotřebitelů zboží a služeb. V tomto smyslu vlády poskytují informace prostřednictvím zákonů, veřejných politik a tiskových a reklamních kampaní, díky nimž si občané uvědomují nebezpečí a rizika určitého chování.

Z jiného pohledu je jednou z nejdůležitějších funkcí regulace přerozdělování bohatství a přesun zdrojů od určitých zvýhodněných sociálních skupin ke znevýhodněným. Sunstein však upozorňuje, že tento cíl nespočívá v přímém přesunu statků, bohatství a zdrojů od jedné skupiny ke druhé, ale spíše "se snaží řešit2] Příkladem je pracovní řád, neboť stanoví řadu nevyjednatelných práv, která chrání zaměstnance, vzhledem k tomu, že pokud by byla povolena smluvní volnost, zaměstnavatelé by si vynucovali své podmínky, protože jsou nejsilnější součástí vztahu.

Dalším ústředním cílem regulace je boj proti vyloučení, diskriminaci a sociální segregaci: různé znevýhodněné skupiny a zranitelné menšiny získávají právní ochranu prostřednictvím regulačních zákonů, které jim zakazují být diskriminovány. případy takových zákonů lze nalézt téměř ve všech západních právních systémech a ochranné okrajovéAntidiskriminační právo se rozšiřuje a zasahuje i kdysi opomíjené skupiny: například v roce 2010 americký Kongres schválil zákon zakazující diskriminační praktiky vůči homosexuálům v americké armádě, čímž zrušil starý zákon "don't ask, don't tell", který umožňoval řadu diskriminačních praktik vůči homosexuálům v americké armádě.3] Dalším případem, který ilustruje tuto regulační funkci, byla činnost bývalého prezidenta Obamy, který prosadil zákon Lilly Ledbetter Fair Pay Act, aby umožnil soudní napadení mzdové diskriminace na základě pohlaví. 4]

V akademických a soudních kruzích je rozšířena představa - především ve Spojených státech, v konzervativních a libertariánských kruzích - že na základě klasického rozdělení mezi právy jednotlivce či svobodou a sociálními či sociálními právy by zajištění prvně jmenovaných nevyžadovalo velký rozpočet či veřejné výdaje, ale prostě jenTradiční rozlišení mezi "svazováním rukou" státu by bylo splněno: necenzurovat, nepotlačovat a nepronásledovat svobodu projevu, svobodu shromažďování a demonstrace, zajistit transparentní volby každé určité období atd. V pozadí tohoto tradičního rozlišení je protiklad mezi volným trhem s minimálními zásahy státu a na druhé straně státním intervencionismem s vysokou mírou státních výdajů a nutností zajistit, aby stát "necenzuroval, nepotlačoval a nepronásledoval" svobodu projevu, svobodu shromažďování a demonstrace.Tato dichotomie, která je jedním ze základních argumentů pro útok na regulační stát, je obzvláště křehká, protože popírá skutečnost, že sociální práva, která zjevně vyžadují velké rozpočtové výdaje, v zásadě neexistují, nebo alespoň ne v takové výši výdajů jako sociální práva. Tato dichotomie, která je jedním ze základních argumentů pro útok na regulační stát, je obzvláště křehká, protože popírá skutečnost, že sociální práva, která zjevně vyžadují velké rozpočtové výdaje, v zásadě neexistují, nebo alespoň ne v takové výši výdajů jako sociální práva.Zejména individuální práva, jako je svoboda projevu nebo soukromé vlastnictví, stojí hodně peněz. Sunsteinova teorie hovoří o úzkém a nezbytném propojení ochrany práv s regulací ze strany státu, a proto je výše zmíněný binarismus nejen záležitostí státu, ale i jednotlivce.Problémem, který je třeba určit, je, který typ zásahu je vhodný a oprávněný a který nikoliv. V tomto smyslu jsou všechna práva pozitivní, protože potřebují státní právo a soudní aparát, který je lze použít k jejich prosazení, a stát může zasáhnout.Například právo na spravedlivý proces, zakotvené v Ústavě Spojených států a jedno z klasických liberálních práv, potřebuje k jeho zajištění poctivé a placené soudce. Jak říká Sunstein: "Všechna práva jsou nákladná, protože všechna předpokládají účinný mechanismus dohledu, placený veřejností a placený soukromým sektorem.5] Bez silného a efektivního státu, který by vybíral daně, přerozděloval příjmy, spravoval zdroje atd., by práva ve skutečnosti zdánlivě nebyla chráněna. Dělení na negativní či individuální práva a sociální či sociální práva proto nemá smysl.

Toto pojetí práv zároveň znamená vymazání předpokládané nezávislosti trhů na státech. Liberální diskurz tedy tvrdí, že trhy potřebují minimální stát, který nebrání spravedlivé a transparentní hře tržních sil. Podle Sunsteina však není možné vést dělící čáru mezi trhem a státem, protože není možné vést hranici mezi trhem a státem.Státy umožňují vznik trhů; vytvářejí právní a administrativní podmínky pro správné fungování tržní ekonomiky - mimo jiné prostřednictvím regulačních zákonů, zákonů o ochraně spotřebitele a zákonů o ochraně spotřebitele.Z těchto důvodů je myšlenka minimálního regulačního státu mylná, protože nedokáže reagovat na dva problémy: že všechna práva jsou pozitivní a stojí peníze a závislost trhů na státu.

Přeneseme-li toto tvrzení do současného ekonomického kontextu, potvrzuje ho to, co se stalo během poslední finanční krize, která byla obzvláště silná ve Spojených státech a Evropské unii: ponecháme-li stranou hodnotové soudy o krachu v roce 2008, ukázalo se, že státy jsou nepostradatelné, neboť jsou nezbytné pro zajištění finančního řádu, záchranu finančních institucí, rozvoj ekonomiky, rozvoj hospodářství a vytvoření nového finančního systému.Nakonec, jak píše Sunstein, si dnes příliš mnoho lidí "stěžuje na vládní zásahy, aniž by chápali, že bohatství a příležitosti, které mají, existují jen díky těmto agresivním, všudypřítomným, donucovacím a dobře financovaným zásahům."[6] Nakonec, jak píše Sunstein, si příliš mnoho lidí "stěžuje na vládní zásahy, aniž by chápali, že bohatství a příležitosti, které mají, existují jen díky těmto agresivním, všudypřítomným, donucovacím a dobře financovaným zásahům.

[1] Evropská unie například nedávno uložila společnosti Google pokutu ve výši 1,49 miliardy eur za zneužívání dominantního postavení v oblasti reklamy na svých internetových stránkách, neboť v letech 2006 až 2016 prostřednictvím smluv o exkluzivitě kladla svým konkurentům překážky a znemožňovala jim rovnocennou hospodářskou soutěž. El País, 20. března 2019.

[2] Sunstein, Cass, La revolución de los derechos: redefiniendo el Estado regulador, Editorial Universitaria Ramón Areces, Madrid, 2016, tamtéž, s. 48.

[3] El País, 22. prosince 2010.

[4] Publico.es, 29. ledna 2009.

[5] Sunstein, Cass a Holmes, Stephen, The Cost of Rights: Why Freedom Depends on Taxes, Siglo XXI, Buenos Aires, 2011, s. 65.

[6] Sunstein, Cass, Las cuentas pendientes del sueño americano: Por qué los derechos sociales y económicos son más necesarios que nunca, Siglo XXI, Buenos Aires, 2018, s. 240.

Pokud chcete znát další články podobné Proč regulovat ekonomiku? můžete navštívit kategorii Další .